Home Ι VISUAL THEATERFESTIVAL Ι WEB-TV Ι KRIEG IST DADA Ι ESSAYS Ι PRESSE ARCHIV Ι BÜCHER CDS/DVDS

Terezín 1914-1944, Velká Válka 1914-1918 & Viktor Ullmann (1898-1944)

Ve své opeře Císař z Atlantidy aneb Odpírání smrti využívá Ullmann svých zkušeností vojáka rakousko-uherské armády v 1. světové válce. Jeho zážitky z bojů na řece Soče (italské Isonzo) tvoří základní kostru libreta opery, ale lze je nalézt i v hudebním zpracování.

Sarajevo 1914Viktor Ullmann se narodil 1. ledna 1898 ve slezském Těšíně na území tehdejší rakousko-uherské monarchie. Jeho otec Maximilian byl důstojníkem z povolání a v seznamu důstojníků c.a k. branné moci byl uveden mezi první stovkou nejdůležitějších důstojníků. V průběhu války ukončil Ullmann studium na gymnáziu urychlenou, tzv. válečnou maturitou a přihlásil se k vojenské službě jako jednoroční dobrovolník. Stejné rozhodnutí tehdy učinilo mnoho mladých mužů, ze skladatelů mj. také Ernst Krenek. Viktor Ullmann byl přidělen k dělostřelectvu a prodělal výcvik u 38 centimetrové houfnice. To byla v tehdejší Evropě jedna z nejmodernějších střelných zbraní. Byla vyvinuta a zkonstruována pro mobilní válku, jejíž způsob vedení byl později nazván válkou „bleskovou". Existence této zbraně byla pro veřejnost přísně utajena a nesměly být o ní uveřejňovány žádné novinové články ani fotografie. Také komunikace uvnitř dělostřelecké baterie byla velmi moderní, protože se při ní už využíval telefon a radiové spojení.

Beobachtungsstand im Oberen Isonzotal bei der Festung Kluže.V dělostřelecké baterie sloužil Ullmann jako pozorovatel, jehož úkolem bylo vyhledávat v řadách protivníka cíle vhodné k dělostřeleckým útokům. V září 1917 se baterie, zvaná „K.u.k. 38 cm Hb. Bt. Nr.4 B. 5", přiřadila k elitním jednotkám rakousko-uherské armády. Přesunula se na sočskou frontu a po započetí 12. bitvy na Soči byla podřízena velení generála Krausse. Celou baterii sem přepravili z dělostřelecké školy v maďarském Hajmaskéru (nedaleko Ostřihomi) po železnici přes města Pragerhof, Klagenfurt (Celovec) a Villach. V noci z 22. na 23. září 1917 se baterie zastavila v blízkosti Coccau, které leží mezi Arnoldsteinem a Tarvisiem.

Viktor Ullmann (links) im Großen Krieg 1917.I pro tuto dlouhou cestu byla houfnice, navzdory celkové váze 182 tun, velmi dobře vybavena, a to jak pro dopravu silniční, tak i železniční. Měla totiž dvoje různá kola – po sejmutí silničních kol, která byla vyměněna za vagónová, mohla být rovnou posazena i na železniční koleje. Tato „obojživelnost" ji činila nezávislou na válečné dopravní situaci. Podvozky pro dopravu této houfnice v továrně ve Vídeňském Novém městě (Wiener Neustadt) zkonstruoval a jejich výrobu vedl Ferdinand Porsche (který později pro nacisty vytvořil osobní vůz „KdF", který po válce automobilka Volkswagen rozšířila do celého světa jako známého „brouka"). Celý vozový park houfnice sestával z pěti tažných vozidel (opatřených diesel-generátorovým motorem, předchůdcem moderních hybridních motorů), pěti návěsů a velitelského vozidla. V blízkosti Coccau byla celá baterie převedena ze silnice na železnici a v noci se přemístila přes Predilský průsmyk v Julských Alpách na frontu v horní části sočského údolí.

UllmannKriegswaisenkonzert 1918O začátku bitvy psal Ullmann svojí přítelkyni Anně Wotitz: „Z naší pozorovatelny jsme viděli i 24. září ve 2 hodiny v noci bubnovou palbu plynovými granáty, který naše akce vyvolala, a také střelbu naší vlastní baterie. Třetí den se už od nás bojiště dosti vzdálilo. Myslím, že tento vojenský průlom nás velmi přiblížil k míru. Sestoupili jsme dolů z pozorovatelny – všechno kolem, celá krajina, se zdála volně dýchat, osvobozená od výbuchů granátů." Tento dopis poslal Ullmann svojí přítelkyni do Vídně 9. listopadu. Nemnoha slovy tu velmi trefně vyjádřil hrůzu války a touhu po míru z pohledu prostého vojáka. Tuto poslední bitvu na Soči později označovali jako „zázrak z Caporetta". Ve skutečnosti to ale nebyl žádný zázrak, ale pouze další masové vraždění pod vrchním velením posledního habsburského císaře a krále Karla. Bitva byla zahájena masivním plynovým útokem proti italským vojákům. Tento bojový plyn, nazývaný „Modrý kříž", vyrobily stejné firmy, které o pár desítek let později zásobovaly plynem i nacistické vyhlazovací komory v Osvětimi a v dalších táborech. A tak se Ullmann paradoxně stal nejprve svědkem a poté, v roce 1944, sám obětí plynové apokalypsy v Osvětimi.

Zážitky z první světové války silně ovlivnily další život i uměleckou tvorbu Viktora Ullmanna. Jako příklad může sloužit jeho skladba „Podzim". Podkladem této písně byla báseň rakouského básníka Georga Trakla, jedné z obětí první světové války.Trakl zemřel v roce 1914 po velké bitvě u Grodeku, když jako sanitář zůstal sám na bojišti s mnoha mrtvými a raněnými vojáky. S tímto zážitkem se nedokázal psychicky vyrovnat a spáchal sebevraždu. Kompozici na jeho verše Ullmann dokončil v koncentračním táboře v Terezíně 24. ledna 1943. Zdejší pobyt vyvolal v Ullmannovi i další vzpomínky na první světovou válku a na jeho službu pozorovatele v blízkosti italského zámku Duino (nedaleko Terstu). Plodem těchto vzpomínek v Terezíně se pak také stala kompozice melodramatu „Píseň o životě a smrti korneta Kryštofa Rilka" na text pražského rodáka Rainera Marii Rilka, který v roce 1912 v zámku Duino žil a pracoval. Během služby v blízkosti zámku Ullmann svoji přítelkyni Annu Wottitz požádal o zaslání textu této epické básně.

Theresienstdt FestungAni Ullmannova opera Císař z Atlantidy aneb Odpírání smrti by bez vzpomínek na první světovou válku nikdy nevznikla.Také toto dílo skladatel vytvořil v Terezíně v letech 1943 a 1944. V libretu opery postava Smrti (oblečená jako vysloužilý voják c. a k. armády) odepře Císaři poslušnost v jeho preventivní a totální válce. Skladatel se zde opět vrátil ke svým osobním zážitkům a službě pozorovatele v dělostřelecké baterii. V dělostřelecké příručce c. a k. branné moci je tato funkce jasně popsána. Pozorovatel spolupracuje s velitelstvím baterie a používá k tomu telefon, radiové spojení nebo optické signály. Ve většině případů tak jeho hlášení veliteli musí začínat slovy „Haló, haló". A stejnými slovy začíná i libreto Ullmannovy opery. Zde je pronáší postava Tlampače (Lautsprecher). Než ale začne jeho text, uvede jej Ullmann hudebním motivem, který pak postavu provází celým dějem a který je umělecky stylizovaným vojenským signálem rakouské armády z první světové války. Postava Tlampače sama sebe popisuje jako někoho, koho „není vidět, jen slyšet". Tlampač je tedy první postavou, která má původ v autorově zkušenosti z první světové války. Ale i další postavy opery pramení v Ullmannových zážitcích z fronty. Postava Smrti vystupuje v kostýmu důstojníka c.a.k. armády; sice ne nijak vysoké hodnosti, ale přece jen v ranku poručíka, tedy hodnosti, v které Ullmann 1. prosince 1920 definitivně armádu opustil. Postava Císaře v sobě spojuje oba poslední rakouské císaře – Františka Josefa I. (který vyhlásil válku Srbsku, a uvedl tak do chodu první velkou apokalypsu 20. století) i jeho nástupce, císaře Karla, který byl jako vrchní velitel 12. a poslední bitvy na Soče zodpovědný za vražedný plynový útok, jak se o tom Ullmann coby válečný pozorovatel mohl přesvědčit na vlastní oči. Postava Bubeníka je faktickým ohlašovatelem války a také vychází z reálné životní praxe na začátku a v průběhu Ullmann-Zucker-Korrespondenz-19431.světové války. Postava Vojáka je pak přímo inspirována bitevním děním na Soče. A přímo na jevišti se také tato postava v boji muže proti muži utká s dalším vojákem, zvaným Hříbeček (Bubikopf). Tento voják ovšem není muž, ale Dívka (zpívaná sopránem). Ti dva se do sebe zamilují a společně zahájí boj proti totální válce, rozpoutané Císařem. Jméno „Bubikopf" – tedy německý výraz pro „hříbeček", typický hladký účes z 20. let - které se podle některých historiků také používalo jako jedna z přezdívek bojovnic za ženskou emancipaci, zase odkazuje ke skutečnosti, že účasti na totální válce nejsou ušetřeny ani ženy. A v 1.světové válce také ženy ve většině zúčastněných armád skutečně sloužily. Tak jsou všechny postavy opery jednoznačně zakotveny v osobních autorových zážitcích z války. Ty se ale do díla promítají i hudebně v podobě citátů – například hudebních znělek a signálů, používaných v rakouské císařské armádě (ty operu zahajují i uzavírají), oficiální habsburské hymny „Zachovej nám Hospodine.." i slavného německého chorálu „Eine feste Burg ist unser Gott", který se za války zpíval i jako vojenská píseň.

Ullmann Terezin Studio Neue MusikUllmannovo dílo je ale vším jiným než oslavou války. Naopak, jak libreto, tak i hudba jsou jasným apelem proti jakékoliv despocii a zneužívání demokracie, který ani dnes nic nepozbyl na svojí aktuálnosti. Operu Ullmann složil během svojí deportace v Terezíně v letech 1943-44. Mnoho jeho spoluvězňů s ním jeho kruté zážitky z první světové války mohlo sdílet z vlastní zkušenosti.

16. října 1944 byl Viktor Ullmann odtransportován do Osvětimi a zde 18. října 1944 zavražděn v plynové komoře.